Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


1.1 Český albín (ČA)

1.1.1 Hmotnostní kategorie

Střední plemena

1.1.2 Stručná historie 

Ve dvacátých letech minulého století pojal prof. RNDr. Žofka z Kladna na svou dobu jistě velkolepý plán. Jeho cílem bylo vyšlechtění plemene střední velikosti, bílé barvy s hustou srstí, které by mohlo konkurovat tehdejším importovaným plemenům a mělo být plemenem vhodným pro kožešnický průmysl. Taktéž se předpokládal snadný chov a vyšší plodnost spojená s odpovídajícím s mateřským pudem. Proto křížil albinotické králíky s divokými králíky, čímž chtěl dosáhnout zpětného zkvalitnění srsti a fyziologických vlastností u svých hybridů. Při tomto novošlechtění použil taktéž moravského modrého. Idea se zdařila, ale jen zčásti. V roce 1928 bylo plemeno uznáno pod nynějším názvem a od té doby je zařazováno ve vzornících. Plemeno se sice vyšlechtit podařilo, avšak výraznějšího rozšíření a hlavně upotřebení nikdy nedosáhlo. Zvláště v šedesátých a sedmdesátých letech v době socialismu se toto plemeno „zušlechťovalo“ novozélandským bílým, vídeňským bílým, dánským bílým a dalšími plemeny. To se ale dá označit téměř jako zánik českého albína, protože se tak poté vyskytovala zvířata, která již neměla kvalitní srst, i když třeba typ se tímto křížením zlepšil. Naštěstí si pak někteří chovatelé uvědomili důležitost ČA jako národního plemene a opět jej začali „oživovat“ ze starých existujících zdrojů. Postupně tak vzniklo plemeno dnešního zevnějšku, kde právě kvalita srsti je tím hlavním znakem plemene (spolu s výbornou plodností, mléčností a dobrým osvalením).

1.1.3 Stručná charakteristika exteriéru

Český albín je králík středního tělesného rámce s živou hmotností 4,0 až 5,0kg. Končetiny jsou středně dlouhé, králík nesmí na stole „ležet“, ale musí předvést výstavní postoj – existující Klub chovatelů českého albína a hototského bílého si výslovně dal tento požadavek. Tělo je válcovité, dobře osvalené s jemnější kůží. Struktura hlavy je oproti jiným plemenům jemnější, a to zvláště u samic. Uši jsou vzpřímené nesené, dobře osrstěné o délce asi 12,5cm. Častou vadou bývá užší hrudní partie, mírně rozkleslé uši a mírně či výrazněji vystouplé hrboly kyčelních kostí na zádi. Hlava a celkově typ nesmí připomínat plemeno novozélandský bílý. Srst je charakteristickým znakem tohoto plemene – je velmi hustá, elastická. Králík je albín, tj. bílý s karmínově červenou zornicí.

1.1.4 Význam plemene

Pro své výborné fyziologické vlastnosti jako je velmi dobrý mateřský pud a mléčnost byl používán při tvorbě masných hybridů, zvláště v mateřské pozici. Zdokonaloval je také v tom, že jatečně méně významné či nevýznamné části těla jako je hlava, končetiny či silná kůže nejsou u českého albína tak zřetelně vyvinuty (narozdíl od většiny dalších středních plemen). Dnes je zpravidla jen genovou rezervou s dotací na jedno 190,- Kč na jedno zvíře.

1.1.5 Zajímavost

I v jiných evropských zemích jsou uznána podobna plemena středně velkých albínů. Belgičané mají svého „bílého z Dendermonde“ a Dánové „bílého selského“.

1.1.6 Genotyp

aa -- -- -- --

 

1.2 Moravský bílý hnědooký (Mbh)

1.2.1 Hmotnostní kategorie

Střední plemena

1.2.2 Stručná historie 

Vznik tohoto našeho nejmladšího národního plemene se váže k sedmdesátým letům minulého století, kdy se z českého černopesíkatého začali hodně vyštěpovat jedinci s minimálním pesíkováním. Vznikl tak nápad vyšlechtit čistě bílého hnědookého králíka, který by byl raritou mezi plemeny. Šlechtění tehdy vedl Ing. Antonín Sekanina z Telnice u Brna, který shromáždil chovatele z Brněnska a Prostějovska. Přísná selekce přinesla ovoce a nově vzniklé plemeno bylo uznáno v roce 1984. Chovatelé se rozhodli zvětšit tělesný rámec, který byl na rozmezí středních a malých plemen, přikřížením plemen jako novozélandský bílý, kalifornský a jiných. Cíl použitého pozměňovacího, resp. zušlechťovacího křížení však není zcela ještě dosažen. Stále dost Mbh, které vídáme na výstavách, spíše připomínají malé nežli střední plemeno a mnohdy se nabízí myšlenka, proč toto plemeno nemohlo logicky zůstat mezi malými plemeny. Šlechtěním Mbh se zabývá hlavně Klub chovatelů moravského bílého hnědookého.

1.2.3 Stručná charakteristika exteriéru

Moravský bílý hnědooký je plemeno středního tělesného rámce s jemnější konstitucí. Hmotnost se má pohybovat v toleranci 3,30 až 4,0kg Tělo má být zavalité, válcovité na silných hrudních končetinách. Hlava má být výrazná, u samic bývá slabší stavby. Délka uší je stanovena na 10,0 až 11,0cm. Srst má být hustá a hlavně pružná. Barva srsti je čistě bílá – bez náběhů na pesíkování. Právě náběhy na pesíkování a tmavší lemy uší jsou současnými častými vadami moravského bílého hnědookého. Jsou to pozůstatky po předku Ččp. Duhovka je zbarvena tmavohnědě, zornice je černá a drápy tmavě rohovité.

1.2.4 Význam plemene 

Význam Mbh spočívá pouze v genové rezervě. Plemeno se nepoužívá k zušlechťování žádných plemen. Uznaná dotace je vyplácena v částce 200,-Kč za králíka.

1.2.5 Zajímavost

Jedná se o originální plemeno – v žádném jiném evropském státě se nechová podobné plemeno. U nás se chová i saténový bílý hnědooký králík. Tento barevný ráz „satéňáka“ však vznikl pouhým vyštěpením z jeho červeného rázu. Je taktéž raritou, ale králík Mbh se na jeho vzniku primárně nepodílel.

 1.2.6 Genotyp

achi achi bb CC DD gg

1.3 Český červený (Čč)

1.3.1 Hmotnostní kategorie

Malá plemena

1.3.2 Stručná historie

Vznik tohoto plemene v rámci Evropy je polytopický. Jedná se konkrétně o Nizozemsko, tehdejší Německo a konečně tehdejší ČSSR. Asi nejstarší svítivě oranžově zbarvené králíky malého tělesného rámce mají v Nizozemsku. Zde bylo toto plemeno uznáno v roce 1940 pod názvem „thrinta“. V roce 1959 bylo uznáno podobné plemeno i u nás – jeho šlechtitelem byl Theodor Svoboda z Prahy. Použil ke křížení stájové králíky načervenalé barvy, novozélandské červené a tříslové černé. V Německu bylo o dva roky později – tj. v roce 1961 uznáno podobné plemeno, a to saský zlatý. Některé prameny odborné literatury uvádějí, že v Německu měli již ve dvacátých letech minulého století malého červenožlutého králíka. Nicméně, všechna tři šlechtění proběhla nezávisle. Název plemene prodělal změny v průběhu onoho půlstoletí. V současnosti se Čč zušlechťuje průběžně hlavně německými zvířaty.

1.3.3 Stručná charakteristika exteriéru

Toto plemeno je malého, kompaktního, dobře osvaleného tělesného rámce se živou hmotností 2,50 až 3,25kg. Je předností, když jedinec předvede výstavní postoj na silných, kratších hrudních končetinách. Hlava je výrazná, kulatá, široká v celém profilu s výraznými skráněmi. Uši jsou 9 až 10,5cm dlouhé, silné struktury. Častými vadami je mírný prošlap hrudních končetin, mírně vystouplé hrboly kyčelních kostí a mírně rozkleslé uši. Srst je přiměřeně dlouhá, hustá a pružná. Barva je svítivě červenožlutá – s co nejvýraznější červení. Barva břicha a spodiny pírka má být co nejintenzivnější jako povrch těla, ale mírné zeslabení není vadou, stejně jako případné světlejší místa u struků samic. Často se, jako vada, vyskytuje mírný melír v barvě či tmavší lemy uší. Podsada je v ideále stejně intenzivní jako krycí barva, ale může být mírně difusně světlejší. V poslední době je častou vadou zónovitě odstupňovaná podsada, kdy podsada není celistvá a postupně mění intenzitu barvy a vypadá světle „rozpitě“. Troufám si říci, že po shlédnutí poslední speciální výstavy konané ve Slavkově, bude právě tato vada podsady spolu s mírně vystouplými kyčelními hrboly největším současným problémem plemene, protože právě tuto vadu zde vykazovalo cca 60 – 70% (!) králíků Čč, což je velice znepokojivé až alarmující.

1.3.4 Význam plemene

Plemeno je spíše genovou rezervou. Nepoužívá se ke zušlechťovacímu nebo novotvořivému křížení. Je to u nás hodně rozšířené a oblíbené plemeno. Stát podporuje chovatele dotací 400,- Kč za králíka uznaného jako příslušníka genového zdroje.

1.3.5 Zajímavost

Plemeno má ze všech červeně zbarvených plemen nejvyšší intenzitu ohnivosti (y3).

1.3.6 Genotyp

AA bb CC DD GG y3y3