Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Český černopesíkatý, jedno z nejmladších národních plemen a typický zástupce tohoto zbarvení, vyšlechtěný v osmdesátých  letech přítelem Františkem Provazníkem by patrně nikdy nevznikl, nebýt jazykových schopností a publikační činnosti ing. Fingerlanda, ale proč vůbec schopností jazykových? Pojďme se dnes spolu podívat, jak jsme vlastně k našemu pokladu, který dnes v naší zemi zažívá svou renesanci a který je v Evropském vzorníku uveden bez přívlastku český přišli…

 

Stejně jako mnoho dalších zajímavostí a novinek nejen z chovatelského světa, vděčí i černopesíkaté zbarvení za svůj objev německým vědcům v čele s prof. Hansem Nachtsheimem a vedoucím výzkumného ústavu v Celle panem Niehausem.

Profesor Nachtsheim byl tím, kdo jako první publikoval zmínku o možnosti vyšlechtění králíka bílého, který by nebyl ani albínem ani leucínem a to již v roce 1936.

Z toho je patrné, že prof. Nachtsheim uvažoval spíše o vzniku plemene podobného našemu současnému moravskému bílému hnědookému nežli českému černopesíkatému. Důvody pro to byly ve skrze prakticé – králík by dodával žádanou bílou kožku pro zpracování, zároveň by byl odolnější nežli albíni a klidnější nežli leucíni. 

Prokázání teorie v praxi výzkumného ústavu pak bylo dílem druhého jmenovaného. Profesor Niehaus se rozhodl tuto pobídku realizovat a tak byl zadán úkol ve  spolkovém výzkumném ústavu pro chov drobných zvířat v Celle, kde byl v té době vedoucím pracovníkem, získat středně velké plemeno králíka s tmavě zbarveným okem, ale stejně bílou kožkou jako mají albíni a leucíni. Tedy králíka, který by byl co nejhodnotnější jak po stránce zisku masa tak i kožešnicky žádané bílé kožky.

Jako parentální (rodičovská) generace byla v tomto použita plemena činčila velká a novozélandský červený, kdy se v prvním fázi použilo samce činčily velké a pěti samic novozélandských červených a následně samce novozélandského červeného na stejný počet (pět)  samic čičnily velké.

V tomto postupu nebyl shledán žádný rozdíl v užití plemen v otcovské a mateřské pozici. Následně byli kříženi králíci F1 generace, vzniklí křížením čv x nč či obráceně, mezi sebou. Hned v první F2 generaci se pak k obrovskému nadšení vyskytli tři bíle zbarvená mláďata. Tato anomálie se však brzy vysvětlila. Dva z těchto jedinců byli albíni a jeden ke všeobecnému překvapení černopesíkatý. O tom, že by výslední králíci měli mít tmavé konečky pesíků totiž ze strany prof. Nachtsheima nepadla ani zmínka. Toto pak vedlo k domněnce, že i novozéladndský červený má tmavé konečky pesíků, které se však v červené barvě ztrácejí.

Celkově bylo při tomto úkolu v Celle získáno přes sto kusů černopesíkatých králíků s různou intenzitou zbarvení. Pro faremní využití se jevili jako nejlépe upotřebitelní králíci co možná nejsvětlejší, naopak jedinci černopesíkatí se zalíbili chovatelům majícím králíky k výstavním účelům.

V roce 1968 po dokončení pokusů s černopesíkatým zbarvením (výslední jedinci nikdy neopustili brány výzkumného ústavu) o tomto prof. Niehaus publikoval. Jeho práce se stala podkladem pro chovatele v ČSSR a NDR, kde na základě této práce publikovali své pobídky k vyšlechtní podobných králíků.

V NDR probíhalo šlechtění pod vedením pana Frankeho za použití činčily malé a saského zlatého, tedy nejpodobnější možný postup s uvedeným křížením v Celle. U nás to byl ing. Fingerland s článkem v časopise Chovatel č. 7/1971. Kde byla jako rodičovská generace navržena plemena činčila malá a stříbřitý žlutý s výsledkem v králíku se zbarvením polární lišky.  

Toto zaujalo posuzovatele králíků přítele Františka Provazníka z Holic, který se do šlechtění černopesíkatého králíka pustil se dvěma výchozími páry činčily malé a stříbřitého žlutého. Stejně jako při pokusech v Zelle také F1 generace přítele Provazníka byla divoce zbarvena. Jedinci z této generace se křížili mezi sebou a velkým úspěchem byli dva černopesíkatí jedinci hned v prvním vrhu F2 generace. Bohužel tatáž samice již nikdy černopesíkaté mládě nedala. Nakonec byly získány čtyři kusy černopesíkatých králíků F2 generace, kteří jako jediní dále posloužili jako producenti F3 generace.

Výsledky své práce předvedl přítel Provazník poprvé 23.-25. srpna 1974 na CVMK v Hlinsku, kde vystavil čtyřčlennou kolekci. V roce 1975 publikoval ing. Fingerland standart pro ččp a roku 1976 byl český černopesíkatý zařazen do Vzorníku plemen ČSSR. Následně v roce 1980 proběhlo zařazení do vzorníku socialistických zemí.

Zde si neodpustím malé doplnění. Z podnětu ing. Fingerlanda publikovaném v Chovateli č. 7/1971 nevznikl pouze český černopesíkatý, ale ve stejné době byl položen základ také moravskému bílému hnědookému chovateli z prostějovska vedenými ing. Sekaninou. Což bylo pro budoucnost ččp podle mne záchranou. Při užití pouze dvou výchozích párů by brzy došlo na problémy způsobené blízkou příbuzenskou plemenitbou, které se občasnou vzájemnou výpomocí a později i spoluprácí ve společném klubu daly takto zažehnat.

Přítel František Provazník zemřel 25. prosince 1984 ve věku 75 let, tedy deset let od prvního předvedení českých černopesíkatých na výstavě a osm let od uznání českého černopesíkatého  plemenem.

V roce 1987 byl založen speciální klub chovatelů králíků moravských bílých hnědookých a českých černopesíkatých v Rajhradě u Brna, kde bylo přítomno 29 zakládajících členů z toho šestnáct chovatelů mbh a třináct chovatelů ččp.

Až v roce 1991 byl černopesíkatý králík uznán vzorníkem v SRN a o čtyři roky později vzorníkem evropským k neštěstí českých černopesíkatých podle předlohy německých chovatelů…

Toliko asi v krátkosti o historii černopesíkatého zbarvení v evropě, které je v nejdelší části své historie spojeno s králíkem českým černopesíkatým a až v poslední době i s králíky jiných plemen. Ale o těch až někdy příště.


Adam Hellinger, Chovatel č.4/2010