Stanislav Hejral, Damnice (okr. Znojmo)
Kontakt na přítele Hejrala jsem měl již v době, kdy jsem neměl ani první samičku. Tu jsem získal u Ing. Hanáka, a protože mi již předtím pan Hejral sdělil, že má doma aktuálně navíc pouze samečky, obrátil jsem se na něj znovu.
Velmi rychle jsme se domluvili, a krátce po začátku letních prázdnin jsem s pomocí maminky, řidiče, dojel na návštěvu k Hejralům do Damnic okolo šestnácté hodiny. Následovalo velmi příjemné přivítání s panem a paní Hejralovými a jejich dvěma fenkami, které měly dvůr pod dozorem.
Chov manželů Hejralových neobsahoval pouze králíky. Jak jsem později zjistil, pan Hejral je posuzovatelem holubů, a tomu také odpovídalo několik vkusných holubářských zařízení s prolety na zahradu, obývané především brněnskými voláči bílými, tygry žlutými a černými. Další oddělení patřio červeným moravským pštrosům a třetí moravským voláčům červeným a modrým.
V té době mne však táhli především králíci. A tak jsem si hlavně všímal, že v králíkárnách nejsou jenom čeští černopesíkatí (kteří však jasně dominovali), ale také zakrslí (berani) rhönští, činčiloví, bílopesíkatí černí a hototští.
Kvalita nejen králíků, kterou jsem měl možnost spatřit mne velmi ovlivnila. Vždyť vlastně dodnes mám špičkové králíkárny přítele Hejrala na talíři od rodičů a pečlivě uklizený dvůr především od maminky. :-) Čeští černopesíkatí, které jsem viděl pak jasně změnili můj názor na současný stav, který se mi již nejevil tak hrůzný a vzpomínka na "šestkovou" chovnou samici s odchovem ve velmi dobré kondici i srsti mne provází a tlačí dál stále.
Z původního povídání a návštěv u Hejralů jednoznačně ponechám a odcituji v původním znění stať, která i přes pět let odstupu nadále platí: "A takovýchto nádherných králíků jsem zde viděl spousty... Nakonec jsem už ani nahlas nekomentoval krásu českých černopesíkatých z chovu pana Hejrala, ale pouze se tiše obdivoval úrovni chovu a umu tohoto chovatele."
Následné předvedení nabízeného samečka již bylo předzvěstí blížícího se konce mé první návštěvy u tohoto chovatele. Věřil jsem však, že nebude posledním. Domů jsem si odvezl nakonec krom samce (C46/S50, Mistr CVMK 2006, 94,5b) i jednu chovnou samici (C34/S17, 95b), jejíž výbornou dceru s odchovem jsem krátce předtím obdivoval. A nádavkem nejen Klubový zpravodaj, ale i pozvání na Klubovou speciální výstavu do Slavkova a do členských řad tohoto Klubu. A tak se stalo, že od 07.07.07 jsem členem Klubu chovatelů králíků českých černopesíkatých.
Další naše setkáníproběhlo při Klubové speciálce ve Slavkově, kde přítel Hejral slavil nejeden úspěch. Tehdejší Slavkov byl pro mne až donedávna jedním z vůbec nejsilnějších zážitků z výstavy. A to díky plné hale špičkových zvířat, které zajistila nejedna speciální výstava, dále výborné občerstvení a samozřejmě, především úžasní Ččp (Nejlepší kolekce Ččp 380,5b. Šampion 0,1 96b. Tato samice získala i pohár firmy KARA na jedince s nejlepší srstí v konkurenci 96b kastorexů!!!). Bohužel, dodnes lituji, že výstava již nemohla nabídnout k prodeji katalog. Právě zde se "upekl" můj přesun do ZO Ladná (předseda ZO ten rok také uspěl při zde pořádané speciálce činčil malých) a také jsem si u Hejralů domluvil další návštěvu, která se uskutečnila krátce po Vánocích.
V ten lehce zasněžený den 28.12.2007 jsem podruhé vstoupil do království Ččp pana Hejrala. Jelikož bylo po výstavách, bylo hodně kotců prázdných a připravených pro brzké odchovy. I díky tomu jsem se mohl s chovem seznámit velmi podrobně. Po minulé zkušenosti jsem nezapomněl na foťák a nejednoho chovance podrobně zdokumentoval.
Hned první kus, který se dostal na stůl, byla smluvená samička ze srpna. Velmi pěkného králíčka jsem v podstatě ani nemusel příliš prohlížet, a věděl jsem, že si jej domů odvezu. Dále, abych byl dobře obeznámen s jejím původem, následoval její otec od rakouského chovatele Franze Mäsera. Pak její sestra, která před měsícem tak uspěla na speciálce. U té jsme dlouze diskutovali ohledně intenzity závoje, a náročnosti načasování. Samička byla totiž v době focení "totálně rozsypaná" a načasování na speciálku bylo přímo ukázkové. Třešinkou na dortu byl samec z kmenového chovu zesnulého Karla Vokurky, který v roce 2004 získal, jako na následujících sedm let jediný, titul Mistr a předně Šampion ČR na Celostátní výstavě mláďat. Kde jej posuzoval přítel Petr Fasora.
Pěkné dopoledne se rychle chýlilo ke konci, maminka spěchala domů na poledne, aby byl včas oběd, a tak se nachýlil čas se rozloučit. Následovalo jaro, vyplněné častou telefonní komunikací mezi námi a chystaným setkáním při májové výstavě králíků v ZO Suchohrdly-Damnice, kde byl pan Hejral člen. Pro tu příležitost jsem se rozhodl vzít i své odchovy v čtyřčlenné kolekci a podiskutovat o nich se zkušeným kolegou.
Bohužel, na výstavě jsem se s ním již nesetkal. Krátce před ní jej totiž postihla mozková příhoda a ležel v nemocnici. To, včetně informace, že se ruší chov Ččp, mne zastihlo z úst jeho paní přímo na výstavě. Ve stínu této nejen pro mne velmi smutné informace, již byla zkušenost s tím, že se králíci před výtavou nekoupou, maličkostí.
Rozhodl jsem se, že bych z tohoto chovu několik málo jedinců velmi rád získal, avšak nebyl jsem samostatný. Přes týden rodiče v zaměstnání, takže cesta do Damnic nehrozila, a najít si čas o víkendu se nám podařilo až někdy koncem školního roku a začátkem léta. To však již králíkárny zely prázdnotou a na mne tam čekaly poslední dvě samičky (sestry) a jeden sameček.
Ani ve snu by mne při této smutné návštěvě nenapadlo, že jsem si do přepravek usmiťoval budoucí nejlepší kolekci speciálky a matky mnoha dalších skvělých samic.
P.S. Dnes přítel Hejral bydlí v bytě v nedalekém Moravském Krumlově, kde dochází na rehabilitace a doufá, že se mu časem podaří uschopnit natolik, aby se mohl alespoň okrajově vrátit k chovu brněnských voláčů.